OA Kubelíkova dokráčela pro zlato

OA Kubelíkova dokráčela pro zlato

Již v prosinci se rozehrála každoroční klání o mistra SŠ ve florbale. Po základních kolech, kde naši hoši dominovali, je čekalo pražské finále. Mezi šesticí nejlepších pražských škol jsme zdaleka nepatřili mezi favority. Zdobily nás však týmový duch a pokora, se kterou jsme do každého zápasu vstupovali. Po vydařeném pražském finále nás čekala cesta do Teplic, kde jsme odehráli dva zápasy. Soupeři nám byli vítězové Ústeckého a Karlovarského kraje. Po zdolání těchto soupeřů nás už čekala poslední cesta, a to do malebného Jindřichova Hradce, kde jsme se měli poprat o to nejcennější.


Dvoudenní turnaj odstartovala strastiplná cesta vlakem (žádné výtky proti Českým drahám, ale „12“ přestupu je fakt dost). Nikdo se neztratil a nádražní personál měl pro nás také pochopení, když jsme trénink zahajovali na peróně jednoho nádraží. Procházka malebným jihočeským městečkem nás zavedla až do místní sportovní haly, kde nás přivítaly tisícovky fanoušků (tady jsem si trošku zapřeháněl, bylo jich asi 6 a navíc fandili soupeři). Po představení všech týmů a zahajovacích ceremoniálech nás čekal první zápas, a to se soupeřem z Podještědu (modří již vědí). Šlo o Liberec. Liberecká SŠ měla ve svém týmů několik špielmachrů, kteří dominovali v zápasu. Zalekli jsme se tíhy zápasu a zodpovědnosti. Než jsme se nadechli, tak jsme prohrávali 0:2. Od poloviny zápasu jsme se začali rozkoukávat a hrát náš florbal, kterým jsme se přišli hlavně bavit. Podařilo se nám snížit na rozdíl jediné branky, ale soupeř nám v třetí části opět odskočil na rozdíl dvou branek. Chyběla asi minuta do konce a my jsme prohrávali 3:1. Věděli jsme, že každá branka bude hrát roli (a to doslova hlavní), pár vteřin před koncem se nám podařilo snížit na rozdíl jednoho gólu, ale víc jsme nevytěžili. Se svěšenými hlavami jsme odcházeli do šaten. Bylo jasné, že pokud chceme postoupit do semifinále, musíme vyhrát minimálně o dvě branky. V kabině jsme si řekli, proč jsme tady, a taky, že chceme přivést škole takové placky, které ještě nemá. Slovo si vzal i nejzkušenější hráč, a to brankář Kobzič. Pak už jsme jen netrpělivě čekali na dalšího soupeře, a tím byla Plzeň. Hráli jsme krásný florbal, měli jsme šance, ale na světelné tabuli svítilo po dvou třetinách skóre 2:2. Museli jsme vyhrát o dvě branky a zbývalo posledních deset minut. Čas stále ubíhal a na světelné tabuli se akorát změnily dvojky na trojky. Asi pět minut před koncem jsme vstřelili čtvrtý gól, který nám však nedával jistotu postupu. Ze soupeřova tlaku se nám však podařilo proniknout do jeho ochromené obrany a pátým gólem jsme si zajistili postup mezi 4 elitní týmy.


Večer nás čekalo semifinále proti Brnu, které mělo ve svých řadách  hráče, kteří si vyzkoušeli juniorskou reprezentaci, či seniorskou superligu. Po vyhraném zápasu proti Plzni jsme byli velice namotivováni a do semifinále jsme vlítli nadmíru parádně. Po pěti minutách jsme vedli 3:0 a chtěli slyšet odpískat konec utkání. 25 minut hry, která nás ještě čekala, se pro nás stalo téměř peklem. Soupeř nám nepůjčil míček, hrál si s námi jako kočka s myší, a když už se nám povedlo Brňanům uzmout míček, tak jsme ztroskotali na brankáři nebo na špatné finální nahrávce. Už to vypadalo, že zápas dovedeme do vítězného konce, ale ne. 9 sekund před koncem řádné hrací doby se za Kobzou zavlnila síť potřetí a bylo srovnáno. Následovaly nájezdy. Jeli jsme jako první, Waldhauser Jan. Klička….brankář leží….Jenda je mimo bránu, ale vysílá míček mezi tyče a my vedeme 1:0. Soupeř se se zakončením nerozpakuje…..střela….je srovnáno…..1:1. Druhý nájezd Wojnar Vojtěch (střelec 3 gólů proti Plzni)….rychlá klička do forhendu a vedeme 2:1. My kličky a soupeř střely. Druhou sérii ukončili borci z Brna také střelou. Tentokrát však do připraveného Kobziče. Stačí dát branku a postupujeme do finále. Marek Fryš….unese tíhu okamžiku? Stál už někdy před tak zodpovědným úkolem? Zjevně je mu to jedno….po kličce zasouvá míček do brány pod ležícím brankářem a my začínáme slavit historický postup do finále.


Úterý 16. dubna ve 12:00. To je to datum, ten čas, kdy to začne. V 10 hodin jsme se sešli před ubytováním a vyrazili do haly. U bran nás mile přivítala hrstka fanoušků (rodiče některých hráčů). Odbila dvanáctá hodina a vše vypuklo. Hvizd rozhodčího započal nejdůležitější klání, kterému předcházela dlouhá cesta. Ve finále jsme opět vyzvali Plzeň. Znali jsme její kvality a opět jsme šli do zápasu s pokorou, ale zdravě nabuzeni. Plzeň však držela otěže zápasu ve svých rukách. Do poloviny zápasu vedli 2:0 a my jsme byli dost bezradní. Soupeř hrál přesilovku a vše hrálo proti nám. Čas, nervozita, skóre. Prostě vše. Plzeň hrála v početní výhodě a trochu ukolébána našim menším počtem hráčů, snad ztratila koncentraci nebo byla jen nedůsledná, přišla o míček a Marek Fryš využil tohoto zaváhaní a snížil. To bylo slyšet naše fanoušky v hledišti poprvé dostatečně silně. Fryš na sebe nenechal s další brankou dlouho čekat a po výstavní střele srovnal stav na 2:2. Naše euforie neznala konce. Wojnar zvýšil na 3:2 a už bylo jasné, kdo je na hřišti pánem. Po čtvrté brance se nám již chtělo slavit, ale věděli jsme, že musíme hrát až do konce. Když jsme ale přidali během soupeřovy hry v šesti branku do odkryté klece, bylo hotovo. Po odpočítání posledních sekund vypukly velkolepé oslavy.


Jak řekl kdysi jeden uznávaný sportovec: „Právě tyto okamžiky dělají sport sportem“. Za úžasným výsledkem stojí nejen tým žáků, který nechal na hřišti vše pro vítězství, ale také učitelé, kteří všechny hráče vedli správným směrem, pracovali s nimi a věnovali část svého volného času ve víře v dobrý výsledek, i jim patří velký dík.

Mgr. Kamil Sedlák